Poslední pekař v Molenburku
Vydáno: před 14 lety | Autor: Antonín Jirůšek | Kategorie: Molenburk
Komentáře: 4× | Počet přečtení: 45980×
Mé vzpomínky na posledního pekaře v Molenburku.
Molenburk po svém založení roku 1724 jako =Mollenburg= se pomalu rozrůstal. V roce 1793 bylo již 32 domů s 230 ti obyvateli. Kromě sedláků majících vlastní půdu, bylo mnoho domkařů odkázaných na nájem panských pozemků. Selské domy byly zděné částečně z kamene, ostatek z nepálených cihel (vepřovic), zakryté vesměs dochem. Po jedné straně vjezdu byl byt hospodáře, po druhé ve dvoře výminek. Z návsi se vešlo do síně, která byla i kuchyní. Z jedné strany byl vchod do komůrky a naproti tomu do světnice. V pozadí síňky při jednicové zdi byla ohniště pod komínem a pekárna. Také někteří trochu movitější domkaři měli doma pekárnu. Vše se peklo doma. Tak to vydrželo až do založení první pekárny, kdy postupně se dával chleba péci do pekárny, nebo se někdy a to velmi zřídka z pekárny kupoval. Později začal pekař péci také rohlíky a někdy také občanům svatební koláče na velkou svatbu.
Podle mých dostupných pramenů tak prvním lepším pekařem v Molenburku byl pan Kouřil, který si pod kostelem u silnice postavil domek s pekárnou. Jenomže měl veliké rodinné problémy, sám vážně onemocněl a tak pekárna zůstala prázdná, protože se odstěhoval do Vavřince, kde rodina vlastnila domek.
Toho využil pan Kuchař, který pocházel ze Soběšic u Brna. Po vyučení se brzy oženil a odstěhoval se do Jedovnic. Tam ale nemohl provozovat samostatně pekařství a tak si koupil domek s pekárnou ve Vilémovicích. Tam to ale bylo malé a jak se dověděl o volné pekárně s domkem v Molenburku, tak toho využil a protože se mu líbila tak ji chtěl koupit. Z počátku to tak bylo domluveno, ale po čase ji pan Kouřil již nechtěl prodat. Tak tam zůstal v nájmu a vydržel tam až do důchodu.
Já jsem se narodil v Molenburku v Chaloupkách. Také jsme měli doma za kuchyní pec, ale co si pamatuji, tak jsme dávali péci chleba ke Kuchařům. Můj tatínek byl obuvníkem (ševcem). Když jsem pobral trochu rozumu a seznamoval jsem se s naší obcí, tak nejdříve jsem poznal molenburského vápeníka, o kterém ještě také později napíši, protože bydlel naproti nám a jeho =Stará=, jak říkal, k nám chodila pro =kravěnce= na natírání podlahy v kuchyni a nám nosila zase kousek vápna. Maminka vápno uhasila a přidávala ho do vody, ve které se u nás jednou týdně umývala dřevěná podlaha v kuchyni. Jak jsem začal chodit do školy, tak jsem denně chodil kolem pekárny pana Kuchaře.Vždy to tam velmi vonělo čerstvým chlebem. Kluci z ulice pod školou hlídali, kdy panu Kuchařovi povozník doveze dřevo do pece. Bývaly to válečky z tvrdého dřeva, nebyly moc silné, aby se nemusely štípat. Jak vozka přijel, tak se tam nahrnuli a složili dřevo na dvůr. Potom již čekali, jak přijde pan mistr a každého podaruje rohlíkem. Ty byly na tu dobu neskutečně dobré. Jednou týdně jsme si tam dávali péct chleba, který tam vozil starší bratr Josef. Rohlíky jsme neměli, jenom když jsem byl nemocný, tak mě maminka zašla koupit ke Kuchařům rohlík. Tatínek sice opravoval pekaři boty, ale ty vždy donášel bratr, většinou když šel pro upečený chleba, abychom pečení nemuseli platit. Paní Kuchařovou jsem znal, ale dlouho se mi nepodařilo uvidět samotného pekaře. Až jsem byl ve vyšší třídě, tak jsem se skamarádil s vnukem pana Kuchaře Jardou, který u dědečka bydlel. Byl to velmi urostlý, čiperný a veselý kluk, ničeho se nebál a ve škole často dostával výprask.. Ale to my všichni, protože učitelé i pan farář nás dennodenně řezali. Tak jsem jednou Jardy přemluvil, že bych se chtěl podívat do pekárny. Jednoho dne, jak jsme šli ze školy, tak mě tam vzal. Z předsíně se tam scházelo po schodech. Všude to vonělo chlebem a jiným pečivem. V pekárně na pravé straně byla pec, která byla stále teplá, protože se v ní denně peklo. Na levé straně byla vlastní pekárna, s velikými dížemi, ve kterých se míchalo těsto na chleba a rohlíky. Bylo tam bílo od mouky, u zdí stály pytle s moukou a na policích různé nářadí a na věšácích bílé haleny a čepice. Ptal jsem se kde je děda, že jsem ho ještě neviděl. Jarda mě vedl zase nahoru, otevřel dvéře do malé místnosti nalevo a tam spal pekařský mistr. Tak jsem se teprve dověděl, že děda vstává ráno již o druhé, zadělává na chleba a rohlíky, po upečení ještě teplé brzy ráno, že rozváží chleba, ale hlavně rohlíky do vedlejších vesnic ve velikém koši na kole. Takže přes den, že musí spát. U babičky jsme dostali koláče a zase běželi ven. Tak jsem poprvé uviděl mistra pekaře. Jak jsem byl starší, tak jsem již vozil chleba na pečení k pekaři, protože bratr Josef, když ho vozil domů, tak ho cestou již okousal. Vozilo se na odpoledne, protože ráno pekl pekař svůj chléb na prodej. Potom jsem se již s panem Kuchařem seznámil.
V pozdějších létech, když jsem se vyučil, jsem mu chodíval opravovat rádio a v jeho stáří, kdy se přestěhoval na chatu u lesa jsem ho poznal jako svérázného člověka s fajkou ve svátek také někdy s viržinkou, který rád filozofoval a krásně vyprávěl. Při tak těžké práci se s manželkou dožili dosti vysokého věku.
Komentáře (4)
Petr a Jana Rožňákovi z Brna, před 14 lety
Moc děkujï. Jako syn néstarší dcery Helene Kochařové a vnuk dědy Kuchaře si velice vážím, že se na mého dědu nezapomělo. Jako malý kluk si pamatuji ještě pekárnu, která naposledy pekla v době, kdy bratr Jarda (na třetí fotce zleva, kde je děda, jeho syn Josef a můj tolik midrahý bratr Jaroslav)měl svatbu. Na čtvrté fotce od leva je opřena o svého manžela má s¨sestra Helenka, která 06. ledna 2011 měla v Uherském Brodě ve věku 73 let pohřeb. Již 59 let jezdím do Molcu k lesu "Hodnému psovi". Jsme zde mou manželkou Janou šťastni. Milujeme zdejší lidi a hlavně přírodu. Toníku, moc Ti děkujeme. Petr a Jana Rožňákovi
Ing.arch.Jiří Kouřil, před 14 lety
Vážím si toho, že se někdo stará o zpřístupňování historie, ale každá mince má zpravidla dvě strany. Svého dědu si samozřejmě pamatuji a vím, že vůbec neměl snadný život. Často přičiněním jiných. Z toho, co jsem doma slyšel, pan Kuchař dům nikdy kupovat neměl, měl jej pouze v pronájmu za pár korun a hodně stavbu, jakoby naschvál, zanedbával. Dům spravuji, vím proto, o čem mluvím. Děda před tím neodešel do Vavřince kvůli rodinným problémům, ale proto, že od něj místní lidé - snad ze závisti, že si, on z malého domku v chaloupkách, nechal postavit dům na návsi a chtěl slušně žít jako živnostník - výrobky nekupovali. Jiří Kouřil ml.
Antonín Jirušek, před 14 lety
Děkuji za upřesnění, ten prodej chtěl asi pan Kuchař. Mám to z jeho vyprávění, stejně tak o těch rodinných problémech. Do Vavřinče jsem jezdil na prázdniny mnoho let,a také jsem tam k vašemu dědečkovi chodil.
Vladimír, před 14 lety
Jak jsem se již zmiňoval ve vloženém příspěvku o MLYNÁŘÍCH, že nejsem občanem Vysočan, stále sleduji a čtu na webových stránkách Vaší obce události-aktuální zprávy, ale také velmi mě zajímají články o historii. Je to tím, že jsem s bratrem do tehdejšího Molenburka velmi často jezdil na školní prázdniny k babičce a prožívali jsme tam v té době ty nejkrásnější roky našeho mládí a tím máme k vaší obci stále pěkný vztah. Při čtení zveřejněných článků o historii se mi vybavují vzpomínky na dřívější Molenburk. Také článek o POSLEDNÍM PEKAŘI V MOLENBURKU mě zaujal. Dřívější pekárnu jsme také velmi dobře znali, chodili jsme tam nakupovat poznali jsme pana Kuchaře i jeho manželku, ale nejvíce jsme znali a také kamarádili s jejich synem Pepem, s kterým jsme se často vídávali-setkávali na břehu houskovského rybníku, kam se také chodil koupat se svou hezkou neteří Hanou. Vzpomínám si, že nám také ukázal zařízení-vybavení tehdejší pekárny a velmi se nám to jako klukům z města líbilo...
I když byl o několik roků starší rádi jsme si s ním povídali.
CHtěl bych dodat, že poslední zveřejněné články týkající se historie Vaší obce jsou velmi zajímavé a také poučné!