Zapomenutá řemesla našich předků v Molenburku a Housku.

Již jsem dříve ve svých příspěvcích uvedl, že na katastru naší obce za Panskou skálou stával kostelík. V husitských bouřích byl pobořen a zanikl i se vsí Housko. Když v roce 1724 byl Molenburk založen, chtěl prý zakladatel Karel Ludvík, syn hraběte Kristiána Roggendorfa, svobodného pána z Mollenburgu na tom místě postavit kostel nový. Měl však hodně práce s opravami na zanedbaném panství a to zapříčinilo, že k tomu nedošlo. Když Josef II. z majetku zrušených klášterů zřizoval kostely a fary, žádali představitelé Molenburku a Houska též o faru. Komise uznala oprávnění této žádosti, ale fara měla být v Rozstání, kde kostel již byl, ale bez fary. Občané se ale nevzdali a znovu se v létech 1785, 1806, 1841 a 1848 o zřízení samostatné farnosti ucházeli, ale byli vždy odmítnuti. Teprve roku 1849 byla vyslána deputace do Vídně tvořená Josefem Musilem a Františkem Tomáškem z Houska a té byl dán kladný slib. Největší zásluhu o stavbu kostela měl starosta Houska Josef Musil, kterému byl nápomocen sloupský farář P. Wolf. Musil a Tomášek podali 4.12.1849 císaři Františku Josefu I. ve Vídni žádost, o které bylo rozhodnuto 21.4.1851 tak, že se smí zříditi v Molenburku kostel a fara nákladem obcí a farář má dostávat 315 zlatých ročně z náboženského fondu. Roční výnos obcí byl ale nedostatečný k tak nákladné stavbě. Hledali se možnosti, jak si mohou obce pomoci. Bylo zjištěno, že obce mohou dodat laciné stavební dříví, kterého je v lesích nadbytek, vápno z vlastních pecí, také kámen, písek a vodu obec dodá a cihly si sami občané nadělají.

A tak přicházím k tomu, jak se z houskovských mlynářů Zouharů stali cihláři. Patronem stavby kostela byla sama paní hraběnka Salmová z Rájce, do jehož panství Molenburk a Housko patřily. Paní hraběnka vyslala do Molenburku a Houska odborníky na výrobu cihel a ti měli za úkol v okolí těchto obcí najít vhodnou žlutou hlínu (žlutnici), která by byla vhodná k výrobě cihel na kostel. Představitelé obou obcí je prováděli různými místy, kde se hlína nacházela a kde si již v malém množství občané nepálené cihly (vepřovice) vyráběli. Po vyhodnocení vzorků ze čtyř míst byla vybrána jako nejvhodnější žlutnice na poli u stodoly mlýna. Mlýn v té době patřil rodině Zouharové a místo dostalo později název „Zouharůj důl“. Zanedlouho zde začala první výroba vepřovic a potom pálených cihel v Housku na stavbu kostela. Odborníci, kteří vybírali místo pro těžbu žlutnice v krátké době naučili vybrané místní občany postupu výroby cihel. Hlavním odborníkem který se nejvíce zasloužil o zavedení výroby a výroby samé byl mlynář Zouhar se svým synem Janem, na jehož pozemku se výroba cihel prováděla. Stavět kostel se začalo až po 13 ti létech v červnu roku 1864. Během těchto 13 ti let se chystal potřebný materiál, kámen, písek, dřevo a cihly, které se vyráběly po dobu deseti let. Na stavbu kostela dohlížel stavitel Brázda z Rájce. Po dokončení stavby kostela v roce 1868, se začalo se stavbou fary, na kterou se také cihly vyráběly u Zouharů v Housku. Po dostavbě se výroba cihel utlumila, ale byla poptávka po nepálených vepřovicích, protože na pálení se spotřebovalo velké množství dřeva a to bylo pro chudé občany drahé. A tak se u mlynáře Jana Zouhara (již syna) vyráběly zase vepřovice. V roce 1893 byl v Molenburku obrovský požár při kterém vyhořely domy popisných čísel:6, 10, 12, 15, 21, 27, 28, 30, 32, 40, 43, 49, 51, 53, 73, 80 a další, celkem 37 domů. Na pomoc přijeli hasiči z Hartmanic, Žďárné, Šošůvky a Rozstání. Hasiči z Brna vyjeli ohni v domění, že hoří někde poblíž Brna. Pohled na spáleniště byl hrozný, ale do roka bylo zase vše zhruba postaveno a zase většinou z vepřovic, které byly vyráběny již také v malém množství také v Molenburku na místě pod farou u rybníčku, protože v Housku u Zouharů nestačili tak velkou poptávku pokrýt. Také většina domů v Housku je postavena z vepřovic. Mlynář Jan Zouhar se v roce 1892 oženil a vzal si za ženu Annu Královou z Rozstání. Poptávka po vepřovicích byla čím dál větší a zabrala mlynáři hodně času a nemohl se věnovat mlýnu, který chátral. O mlýn měl zájem bratr manželky Anny Emanuel Král z Rozstání a tak po dohodě mlýn s části pozemků prodali. Emanuel Král postupně postavil nový, na tu dobu velmi moderní mlýn. Zouharovi si ze stodoly která byla nedaleko mlýna postavili v krátké době pěkný obytný dům, ve kterém jejich potomci žijí dodnes. S výrobou cihel pokračovali i po první světové válce, kde se postupně na výrobě podíleli synové původního mlynáře Zouhara, František, Jan, Cyril, Josef a Emanuel. Po druhé světové válce se ještě krátce vyráběly vepřovice a potom jen jednou a to v roce 1957, kdy byl nedostatek cihel a tak si s pomocí celé rodiny vyrobil a také vypálil Karel Zouhar, syn Františka Zouhara, na stavbu svého rodinného domku na tu dobu úctyhodný počet 14.000 kusů. Od té doby výroba vepřovic i cihel v Housku zanikla.